Stejně jako asi všechny malé děti, i já milovala pohádky a dobré konce a snila si o tom svém princi a krásném životě. Vlastně nejen snila, já psala i různé pohádky, ve kterých jsem byla hlavní hrdinkou. Krásná a statečná princezna Helena, kterou zachrání udatný rytíř nebo princ. Měla jsem celkem jasno v tom, že si okolo třinácti let najdu svého budoucího manžela a tak v 16 budeme mít první dítě a budeme spolu samozřejmě žít šťastně na věky.
V době dospívání se pak můj vztah k happyendům změnil a já se vyžívala v drásavých příbězích, písničkách, co bylo veselé pro mě nemělo žádnou hloubku a film s happyendem byl pro mě propadák. Toužila jsem po princi, ale princ nikde. Teď už vím, že jsem nejspíš pár princů, kteří o mě tenkrát stáli, přehlídla, upírajíc zrak k obzoru, jestli se neobjeví ten pravý na bílém koni. S kytarou v ruce, zpívajíce si písně od Kryla a Nohavici (ano, jen ty smutné).
Zlomem pro mě byl první vážnější vztah a já věřila, že to je ten můj happyend a ani mě nenapadlo, že by to mělo někdy skončit. Skončilo to po pár měsících a já už pak (podvědomě) šla do každého dalšího vztahu s tím, že to skončí (což mi došlo až nedávno). A taky, že jo. Skončily celkem brzy všechny další vztahy a i manželství. Od mala jsem si byla jistá tím, že já se nikdy nerozvedu. A rozvedla jsem se. Skončila jsem to tenkrát po sedmi a půl letech já, protože to přeci nemohla být ta pohádka. Muselo být něco opravdu krásného.
Po pár krátkých vztazích přišel další osudový. Bylo mi 34, synovi 3,5 a setkala jsem se s budoucím tátou našich 2 dcer. A ne, to rozhodně nebyl můj happyend, i když to tak nejdřív vypadalo.
Čím jsme procházeli by vydalo na román a proto nebudu zacházet do podrobností. Teď ale věřím, že jsme se potkali proto, abychom si oba spoustu věcí uvědomili a mohli vyrůst. Pro mě konkrétně to znamenalo přestat se dívat na svůj vztah a partnera skrz své sny a představy o tom, jak by měl pohádkový vztah vypadat. Přestat náš vztah hodnotit skrze optiku jiných lidí nebo nějakých názorů. Naučit se, co znamená přijmout druhého takového, jaký je a především vidět na něm to dobré a být za to vděčná. Nesoustředit se na to, co skřípe, ale kultivovat to, co funguje.
Největší krizí jsme prošli během uplynulého asi půl roku, kdy se partner před 4 měsíci odstěhoval a já si pročišťovala dům a chystala se na nové začátky. Pak přišel nečekaně v červenci s prstenem a žádostí o ruku. Musela jsem si to promyslet, ale nakonec jsem řekla NE. Přišlo mi, že už jsme spolu prožili tolik těžkého, že už to není možné dát dohromady. Dobalila jsem zbytek jeho věcí, které tu měl a odnesla do garáže…
Když jsem to takto „definitivně“ uzavřela a byla si tím jistá, začaly mi docházet věci, které vám tu dnes píši. Můj vztah k happyendům, jak jsem je vnímala během života a jak v ně vlastně přestala věřit, ač jsem si to nepřipouštěla a pořád čekala na ten svůj. Došlo mi, že své vztahy vždy porovnávám se vztahy někoho jiného, někdy jsem lidem ty jejich happyendy i záviděla a z toho pramenily i mé další strachy, které souvisely s mým veřejným působením v projektu Útulného domova.
Přišla otázka, můžu já vůbec prožít happyend? Můžu mít tři krásné děti, vysněný dům se zahrádkou, vysněnou práci a ještě skvělého a krásného muže? Můžu si to dovolit? Nebudou na mě lidi za to naštvaný? Docházelo mi, že i tento strach ve mně celou dobu byl a vnášel další stín do našeho vztahu. Stejně jako ten, že každý vztah jednou skončí.
Ale abych to zkrátila. Nakonec jsem partnerovi na žádost o ruku a hlavně společný život kývla a s poznáním všeho, co tomu bránilo, jsem si konečně svůj happyend dovolila. Dovolila jsem si přijmout dary, které mám a být za ně vděčná. Je to happyend, kterým chci uzavřít svůj dosavadní život plný iluzí a strachů a otevřít se tomu šťastnému životu, který po happyendu následuje. Už vím, že to není o dokonalé harmonii, ale o vnitřním nastavení a chuti komunikovat, sdílet, pracovat na sobě i vztahu, dovolit si být sama sebou a dovolit to také partnerovi. A především být vděčná za vše dobré, co mám. Budu moc ráda, pokud tento článek pomůže i dalším lidem k tomu, aby si svůj happyend dovolili a radovali se z happyendů nejen v knížkách a filmech, ale i kolem sebe.
Happyend nemůže přijít pokud v něj nevěříme, pokud o něm máme zkreslené představy, pokud porovnáváme náš život s někým jiným (ať už naší rodinou nebo vztahy někoho jiného), pokud jiným závidíme nebo pokud máme strach, že někdo bude závidět nám.
Pokud chcete můj příběh sledovat dál, zvu Vás k sobě do skupiny Útulný domov s Helenou Procházkovou. Do skupiny se můžete přidat >>>TUDY
