Teď musíš všude jezdit autem!

Jedna z nejlepších rad, co jsem v životě dostala, která se samozřejmě nevztahuje pouze na mé řidičské začátky.

Bylo to asi tak: Řidičák jsem si udělala v devatenácti, když jsem byla na vysoké škole v Českých Budějovicích. Po městě jsem toho moc nenajezdila a samozřejmě jsem neměla auto. Po skončení autoškoly jsem občas jezdila, když jsem byla u babičky s dědou na vesnici a párkrát mi auto půjčil i táta, ale většinou jen chvíli na dálnici. Můj jediný pokus o jízdu po Praze ztroskotal, když jsem se jednou v noci chystala s tátou v jeho autě svézt babičku s dědou, ale špatně jsem si najela při výjezdu z parkoviště a promáčkla dvířka o bránu. Táta odešel z auta a já tam zůstala… Od té doby jsem neřídila deset let. Pak jsem si udělala kondiční jízdy, když jsem byla těhotná, ale po pár pokusech jsem to opět vzdala. 

A pak to přišlo. Po dalších asi dvou letech, kdy jsem už nějakou dobu žila se synem sama, mi rodiče dali své auto a dostala jsem k tomu tuto radu: „Teď musíš všude jezdit autem. Nikdy si neříkej, že ne, že raději pojedeš vlakem, protože jak jednou zaváháš, bude to pak o hodně těžší a může to na tom ztroskotat.„

Udělala jsem si samozřejmě opět nějaké kondiční jízdy a pak začala jezdit. Nejdřív ve dnech, kdy byl syn u svého táty. Přivstala jsem si a v pět ráno jsem se jela projet po Praze. A další den zase. A pak, po ani ne týdnu jsem vyrazila na víkend do Liberce. Byla to skvělá příležitost, protože jsem jela sama. A za pár týdnů jsem jela do Chotěboře a pak už jsem si troufla i se synem do Krkonoš. A opravdu. I na společné akce, na které jsem se jednoduše mohla domluvit, že mě někdo sveze, jako jsem to dělala dřív nebo kam se dalo dojet vlakem, jsem řídila. A věřím, že to bylo to klíčové. Jezdila jsem nakoupit, na zahradu, do kostela, na hory, zkrátka všude. Nebylo to ekologické, ale bylo to třeba. A naučila jsem se řídit! Prvních pár měsíců pro mě byla každá cesta hrozně vyčerpávající a jakmile jsem někam přijela, vyčerpáním jsem usnula. Před cestou jsem mívala tak sevřený žaludek, že jsem nemohla nic sníst. Bylo to náročné, ale stálo to za to. A věřím, že kdybych si jednou řekla, že protentokrát pojedu radši vlakem, mohlo by to na tom opravdu ztroskotat.

A jak to souvisí s útulným domovem a úklidem?

Mám za to, že by naším cílem mělo být vytvoření domova, který se nemusí hodiny šůrovat jednou týdně, ale který je vlastně uklizený a útulný stále. K tomu nám slouží každodenní návyky, které si postupně budujeme (pokud Vás toto téma zajímá, můžete nahlédnout do mého e-kurzu „Zbavte se nepořádku a vytvořte si útulný domov“). Díky tomu, že si postupně osvojujeme jednotlivé návyky, náš domov pak nepotřebuje žádné velké uklízení. Ale je nutné, abychom zpočátku návyk opravdu denně prováděli. Alespoň 21 dní. Později, až již budeme mít návyk „pod kůží“, můžeme občas slevit (já už také nejezdím všude autem), ale po ty tři týdny na sebe buďme přísní. Vyplatí se nám to.

Vybavte si své řidičské začátky. Jak to bylo všechno náročné. Kolik věcí bylo třeba sledovat a na co všechno se soustředit. Rozjezdy do kopce, složité křižovatky, spojka, provoz,… často mě bolela hlava. Ale nevzdala jsem to a jsem ráda. A uvidíte, že i s Vaším domovem to může být po čase stejně snadné a přirozené.