Včera jsem napsala článek o tom, proč jsem se po letech vrátila hadru na mytí podlahy a o mém novém konceptu kontaktní péče o domov.
Po jeho přečtení se mi ozvalo už spousta lidí s tím, že sice souhlasí, ale myčky na nádobí se nevzdají. Ano, stejně jako u jiných teoretických konceptů jde o to, aby si především každý našel cestu, která mu vyhovuje a rozhodně jsem nechtěla nikoho ponoukat k tomu, aby myčku hned dával pryč, ale…
Skvělý den, když se rozbila myčka
Tak toto nejsou moje slova, mám je převzaté od Toma Hodgkinsona z knihy „Líný rodič“, kterou jsem četla už před lety a můžu vřele doporučit. A jeho názor?:
„Jsem opravdu přesvědčen, že bychom měli vyhodit myčku. Místo používání myčky by měla celá rodina mýt nádobí po každém jídle. Jeden myje, druhý utírá, třetí odkládá… Nicméně myčka, stejně jako stroje obecně, přes všechny přísliby, že práci ulehčí, ve skutečnosti dělá z mytí nádobí dřinu. Bez ní se děti naučí pomáhat, a co víc, skutečně přispějí něčím opravdovým. Budou užitečné. A to může pomoci tomu, abychom předešli naříkání. Je to proto, že naříkání se u dětí vyvíjí z pocitu, že jsou vnímané jako břímě, a že kromě bezmocného naříkání nemají co nabídnout.“ (Tom Hodkingson: Líný rodič; Nakladatelství JOTA, 2009; str. 20)
Ano, můžete namítnout, že i s myčkou děti pomáhají a ano, i u nás to tak je, ale oproti tomu, když nádobí myjí nebo utírají, je to úplně jiný druh pomoci. Jelikož malé děti většinou nedosáhnou do žádných skříněk, tak pomáhání spočívá z většiny jen v tom, že nádobí vyndavají z myčky a podávají ho mně. Když je nechám nádobí mýt, udělají vlastně nějakou opravdovou činnost a vidí výsledek.
Pamatujete, kdy jste naposled s někým myli nádobí? Jeden myl, druhý utíral? Můžete zapojit ještě zvlášť oplachování a ukládání a hned si můžete popovídat nebo zazpívat ve čtyřech.
Nojo, ale já mám děti ještě malé
I já mám děti malé (15 měsíců, 3 roky a 7 let) a jsem v té fázi, kdy je daleko snazší dělat věci sama. Ale i přesto je, pokud to čas dovolí, k různým činnostem přizývám – k vaření a pečení už dlouho a dnes jsme spolu s mojí tříletou dcerkou poprvé myly nádobí. Byla nadšená a mluví tom doteď. Pořád se ptala co ještě můžeme umýt. Navedlo mě na to jak psaní tohoto článku, tak vlastně ona sama.
Ptá se: „Co budeme dělat?“
ja: „Budeme mýt nádobí.“
ona (smutně): „A co budu dělat já? To je škoda, že nemůžu dělat všechno s Tebou.“
já: „Tak pojď, umyjeme ho spolu.“
Měli jste vidět to nadšení. Říkala jsem si, že snad tušila o čem píšu ;-). Nejmenší spala a my umyly nádobí, pak po sobě ještě utřela stoličku a zem. Byl to krásný společný čas.
S myčkou je to jednodušší…?
Opravdu? Ve svém životě jsem střídavě myčku měla i neměla a přiznávám, že zrovna teď ji mám (ač jsem proti ní trošku bojovala ;-)). Moje zjištění je, že pokud myčku nemám, tak daleko spíš věci odmývám průběžně a nikde se mi nevrší nádobí. Nemusím na to myslet. Průběžně odmývám při vaření a v průběhu dne a zas tolik času to většinou nezabere. S myčkou řeším, aby mi to nenaschlo, že zrovna myje nebo nádobí z ní není uklizené.
Je to určitě na delší diskuzi a k té vás zvu k sobě do skupiny Útulný domov na Facebooku.
Kontaktní mytí nádobí
Dalším, podle mne nezanedbatelným, aspektem je to, že při ručním mytí věnujeme nádobí osobnější péči. Prochází nám rukama a tak mu předáváme určitý druh energie a sami ke svým věcem získáváme jiný druh vztahu.
Je to na delší psaní a tak to dnes jen naťuknu – věřím, že to, že nám denně prochází rukama naše věci, dělají nám radost a my o ně pečujeme, vytváří to zvláštní druh energie, která je pro celkový pocit útulného domova klíčová.
Určitě to pak také hraje roli v úspěšném minimalizování věcí. Lépe se můžeme rozhodovat o tom, co si ponecháme a co pošleme dál.
