Ano, mám ráda pořádek. Když tohle řeknu doma, tak se mi vysmějou. S partnerem jsme se potkali ve chvíli, kdy už jsem měla jedno dítě a zároveň můj kreativní zápal tou dobou přehlušil vše okolo. Brzy jsme se rozhodli mít miminko a pak další a tak musím uznat, že opravdu vše uklizeno tu za ty tři a půl roku, co jsme spolu, mockrát nebylo. A to se fakt úplně upřímně neustále hrozně těším, jak si tu uklidím. -) Až teď mi pomalu dochází, že už na ten můj vysněný velký úklid ideální podmínky nebudou nejspíš nikdy a musím se to naučit dělat průběžně za daných okolností.
Nicméně fakt, že pořádek momentálně nejsem schopná v naší domácnosti udržet dýl jak pět minut, nemá co dělat s tím, jestli ho mám nebo nemám ráda.;-)
V létě už mě ten bordel ubíjel natolik, že jsem se pustila do velkého uklízení a bylo to skvělý. Začly se dít věci a já si přála, aby to se mnou mohli zažívat další lidi a tak jsem se hned pustila do tvorby e-kurzu Zbavte se nepořádku a ukliďte si jednou provždy. Měla jsem tehdá načtenou několikrát knížku Karen Kingstonové Zbavte se nepořádku s Feng šuej a nově i Zázračný úklid od Marie Kondo a měla jsem především skvělý pocit z té energie, kterou jsem najednou doma cítila. Jenže práce na kurzu a starost o tři děti, z čehož nejstarší začal v září chodit do školy a nejmenší byla ještě malý miminko, vedly k tomu, že jsem úklid opět přestala stíhat.
Důvodů, proč je někdo bordelář je celkem dost a myslím si, že málokdy je to lenost. Řeknu Vám, co jsem vypozorovala u sebe.
Jsem opravdu hodně kreativní člověk. Je fajn být kreativní, když člověk žije sám a nemá celkem nic moc jinýho na práci. Sice občas hrozí uhynutí hladem či žízní, protože v kreativním zápalu na takové přízemní záležitosti nebývá kdy, ale jinak nehrozí vlastně nic.
Jenže jak to u mne vypadá v dnešní praxi, kdy mám devítiměsíční úžasně živý miminko, dvouapůl-letou holčičku, se kterou si rády hrajeme, kluka v první třídě v programu pro mimořádně nadaný žáky a momentálně rekonstruujeme dům? Mám neustále hlavu plnou desítek až stovek nápadů, z nichž se mi horkotěžko daří zrealizovat tak možná jedno procento a zbylé nápady chtějí taky ven…
Zároveň v té stejné hlavě nosím neustále nepřeberné množství situací, které teoreticky můžou nastat a ohrozit některé z dětí a snažím se jim – se střídavými úspěchy – předcházet.
Každodenně tudy také proplouvají myšlenky na to, co bude k snídani – svačině – obědu – svačině – večeři , což samozřejmě předpokládá, že mám alespoň trochu ponětí o tom, co máme v lednici a mrazáku a zároveň o tom, kdo co nemá rád.
A ani vás nebudu zatěžovat tím, co všechno řeším okolo rekonstrukce. Abych to zkrátila – mám plnou hlavu myšlenek a zjisťuju, že pokud chci zvládat úklid, jediná cesta je, vybudovat si návyky úplně na vše. To je to, co jediný mi teď funguje. Něco, na co nemusím myslet, stejně jako člověk nepřemýšlí nad tím, že si ruce po umytí utře.
Ano, jsem bordelář, protože nemám ještě osvojené návyky okamžitého úklidu oblečení a tak tu máme vždy tak rok potom, co se nám narodí miminko pravidelně pár hromádek až hromad vypraného oblečení na uklizení.
Taky ještě neumím vybalit tašky hned, když odněkud přijedeme; neumím včas zastavit děti ve hře, aby si stihly uklidit hračky, než někam jdeme. Většinou jsem po tom zdolání tří poschodí bez výtahu s dětma tak vyčerpaná, že po příchodu domů hodím všechny věci na zem do chodby a běžím nakojit a připravit svačinu.
Ale taky už některé návyky vybudované mám a (nejen) o ty se s vámi chci podělit.
Svůj web věnuji především všem pořádkumilovným bordelářům, jako jsem já.
Článek mi mluvil z duše a video na závěr je mou každodenní obavou 😄
Myslím, že v tom zdaleka nejsme samy ;). Je fakt, že dřív bylo běžné jen tak chodit na neohlášené návštěvy. Začínám si připouštět problém, když ve mně hrkne, že má někdo přijít za týden a já mám pocit, že to nestihnu uklidit 😀
Krásný dobrý den,
Zrovna se vracíme z hor. Plne tašky věci a říkám si jak až dorazíme HNED vše uklidim, dam prat, vyžehlim tu kopu prádla a večer půjdu spat, všude bude uklizeno a bude nádherné vstávat ráno do voňavého uklizeneho.
Nevím proc ale i kdybych to vše udělala z nějakého důvodu to nejpozději ve středu bude vypadat jak kdybych nikdy ne uklízela.
Vzdy si říkám ze věci hned uklidim na sve místo…..😢
Děkuji Dano za Váš komentář. Je to přesně, jak píšete. Psala jsem o tom také v článku „Jak se rodí nepořádek“, že je právě potřeba věci udělat hned, jinak se i pěkné věci stanou nepořádkem.
Já se vždycky jednou za čas rozhodnu pro pořádný úklid a mám pak skvělý pocit z toho, že to zase jednou doma vypadá jako u lidí. Načež přijde dcera ze školy s obrázkem a položí ho tam, co vždycky, aniž by se pozastavila nad tím, že tam už nic není. Následuje příchod domu mého partnera a jeho další hromádka. A moje prvotní nadšení opadá. Ale bojujeme s likvidací hromádek stále dál 🙂
Lucko, tak to asi známe všichni :-). Zkus si všímat kde a co kdo nejčastěji odkládá a zkus vymyslet, jak to vyřešit. Předsíň je asi v mnohých domácnostech trochu problém. Člověk s něčím přijde domů (nákup, taška ze školy, obrázek ze školky, klíče, kabelka,…), musí se zout, svléknout a umýt ruce. To, co měl v ruce a na sobě si musí někam odložit a pak se zas musí vrátit to uklidit. Ne každý to bude zvládat hned. Jedna možnost je, vytvořit v předsíni místo pro každého člena domácnosti, kam si může pohodlně a úhledně odkládat věci (třëba i na delší dobu, nebo jen, než si umyje ruce, ale nebude zas tak vadit, pokud to tam občas zůstane déle) – k tomu poslouží poličky, proutěné košíky, háčky nebo třeba nějaká pěkná keramická mísa na drobnosti na botníku či komodě. Pokud ale pro to v předsíni místo není, pak už je potřeba každý den připomínat nebo sama odklízet pořád dokola, až to postupně docvakne i opstatním. 😉 Přečti si také článek Jednadvacet dní, který je o budování návyků. Jinak já to mám momentálně stejně. Mám toho teď tolik, že také zvládám uklízet jen nárazově – a ano, ostatní volné uklizené plochy rádi hned využijí k novým hrám :-D.
Mívám obavy z každé návštěvy, a když vidím, že má někdo přijít raději zamknu.