Zítra nám začíná škola. Letos už půjdou s aktovkami poprvé všechny 3 děti. A já vzpomínám na svoje školní léta. Od mala jsem ty nové začátky milovala – nové obaly, ořezané pastelky, srovnaný penál, nepopsané sešity, prázdná žákovská knížka.
To vše pro mě znamenalo nové možnosti – možnosti naplnit žákovskou jen jedničkami, tentokrát neohnout rohy sešitů, neponičit obaly, uchovat pastelky seřazené podle barev, … Nevadí, že se to nakonec nikdy nepodařilo, stejně jsem ty možnosti, které nové začátky nabízí milovala – asi jako každý velký snílek.
A zůstalo mi to dodnes!
Teď jdou do školy děti a já se zase toulám po světě svých snů a přemýšlím, jaké budu dělat dětem svačiny, kdy a kde budeme dělat domácí úkoly, zapsala jsem je do kroužků podle jejich talentů a do kterých chtějí. Sním si o tom, jak bude vypadat náš každodenní život.
Už vím, že to nepůjde 100% naplnit. Že se nám někdy stane, že na úkol zapomeneme a půjdeme ho psát v devět večer. Že někdy děti dostanou na svačinu tatranku, protože nic nestihnu připravit. Že holky nebudou mít každý den pečlivě zapletené copánky a někdy jen stáhnu poloučesané vlasy do culíku a že nejspíš i přijdou nemoce a z kroužků je budu muset omluvit.
Ale to mi nemůže pokazit tu radost z nového začátku a možností. A snění si o něčem, co jsem nazvala „JOYLO stav„.
Ten název jsem vymyslela tehdy, když jsem před pár lety tvořila online kurz JOYLO Home.(JOYLO Home je zkratka pro enJOY and LOve your home – tedy užívej si svůj domov a miluj ho).
V jedné jeho části si právě každý za sebe určujeme, jaký je pro nás JOYLO stav jednotlivých místností. Je to takový ideální stav, ale ne nedosažitelný. Přirovnala bych to ke stavu, v jakém bychom chtěli domov mít před nějakou důležitou návštěvou. Je v něm trochu víc – hezká čistá utěrka, čisté ručníky, nablýskané zrcadlo a baterie u umyvadla, květina na stole, čistý gauč, …
Neznamená to, že v takovém stavu bude domov každou chvilku, ale víme, k čemu směřovat a že je to to ono, když domov v JOYLO stavu je.
A já si to převedla i do života obecně. Ráda si sním o JOYLO stavech týkajících se právě třeba života s dětmi a rodinného života vůbec. Vím, že není reálné, aby to tak bylo stále, ale je pro mě snazší se tomu stavu přibližovat a hlavně si to pak užívat, když JOYLO stav nastane.
Není to tedy jen nějaký ideál, jde o dosažitelný stav, o kterém ale vím, že nelze udržet 100% každý den. A to je důležité, protože pak si nevyčítám, že jsem selhala, když se mi nedaří žít tak, jak jsem si vysnila.
I pokud nemáte malé děti, můžete využít pozdně letní a podzimní čas ke změnám ve svých životech.
Ráda Vás každý rok touto dobou provedu cestou, ve které svůj život střízlivě nahlédnete z různých úhlů a naučíte se, jak do života zavádět to, co chcete. O tom je právě zmiňovaný online kurz JOYLO Home. A nejen o tom, zamilujete se v něm do svého domova a samy si určíte, jaký je pro Vás onen JOYLO stav jednotlivých místností. Více o tomto kurzu se dočtete >>>TADY
Před začátkem tohoto kurzu pak probíhá každý rok tzv. JOYLO týden ve skupině Útulný domov s Helenou Procházkovou“. Vstup do skupiny a k obsahu JOYLO týdne je zdarma. Těším se na Vás ve skupině kdykoli během roku. Vstoupit můžete >>>TUDY.
Stejně jako asi všechny malé děti, i já milovala pohádky a dobré konce a snila si o tom svém princi a krásném životě. Vlastně nejen snila, já psala i různé pohádky, ve kterých jsem byla hlavní hrdinkou. Krásná a statečná princezna Helena, kterou zachrání udatný rytíř nebo princ. Měla jsem celkem jasno v tom, že si okolo třinácti let najdu svého budoucího manžela a tak v 16 budeme mít první dítě a budeme spolu samozřejmě žít šťastně na věky.
V době dospívání se pak můj vztah k happyendům změnil a já se vyžívala v drásavých příbězích, písničkách, co bylo veselé pro mě nemělo žádnou hloubku a film s happyendem byl pro mě propadák. Toužila jsem po princi, ale princ nikde. Teď už vím, že jsem nejspíš pár princů, kteří o mě tenkrát stáli, přehlídla, upírajíc zrak k obzoru, jestli se neobjeví ten pravý na bílém koni. S kytarou v ruce, zpívajíce si písně od Kryla a Nohavici (ano, jen ty smutné).
Zlomem pro mě byl první vážnější vztah a já věřila, že to je ten můj happyend a ani mě nenapadlo, že by to mělo někdy skončit. Skončilo to po pár měsících a já už pak (podvědomě) šla do každého dalšího vztahu s tím, že to skončí (což mi došlo až nedávno). A taky, že jo. Skončily celkem brzy všechny další vztahy a i manželství. Od mala jsem si byla jistá tím, že já se nikdy nerozvedu. A rozvedla jsem se. Skončila jsem to tenkrát po sedmi a půl letech já, protože to přeci nemohla být ta pohádka. Muselo být něco opravdu krásného.
Po pár krátkých vztazích přišel další osudový. Bylo mi 34, synovi 3,5 a setkala jsem se s budoucím tátou našich 2 dcer. A ne, to rozhodně nebyl můj happyend, i když to tak nejdřív vypadalo. Čím jsme procházeli by vydalo na román a proto nebudu zacházet do podrobností. Teď ale věřím, že jsme se potkali proto, abychom si oba spoustu věcí uvědomili a mohli vyrůst. Pro mě konkrétně to znamenalo přestat se dívat na svůj vztah a partnera skrz své sny a představy o tom, jak by měl pohádkový vztah vypadat. Přestat náš vztah hodnotit skrze optiku jiných lidí nebo nějakých názorů. Naučit se, co znamená přijmout druhého takového, jaký je a především vidět na něm to dobré a být za to vděčná. Nesoustředit se na to, co skřípe, ale kultivovat to, co funguje.
Největší krizí jsme prošli během uplynulého asi půl roku, kdy se partner před 4 měsíci odstěhoval a já si pročišťovala dům a chystala se na nové začátky. Pak přišel nečekaně v červenci s prstenem a žádostí o ruku. Musela jsem si to promyslet, ale nakonec jsem řekla NE. Přišlo mi, že už jsme spolu prožili tolik těžkého, že už to není možné dát dohromady. Dobalila jsem zbytek jeho věcí, které tu měl a odnesla do garáže…
Když jsem to takto „definitivně“ uzavřela a byla si tím jistá, začaly mi docházet věci, které vám tu dnes píši. Můj vztah k happyendům, jak jsem je vnímala během života a jak v ně vlastně přestala věřit, ač jsem si to nepřipouštěla a pořád čekala na ten svůj. Došlo mi, že své vztahy vždy porovnávám se vztahy někoho jiného, někdy jsem lidem ty jejich happyendy i záviděla a z toho pramenily i mé další strachy, které souvisely s mým veřejným působením v projektu Útulného domova.
Přišla otázka, můžu já vůbec prožít happyend? Můžu mít tři krásné děti, vysněný dům se zahrádkou, vysněnou práci a ještě skvělého a krásného muže? Můžu si to dovolit? Nebudou na mě lidi za to naštvaný? Docházelo mi, že i tento strach ve mně celou dobu byl a vnášel další stín do našeho vztahu. Stejně jako ten, že každý vztah jednou skončí.
Ale abych to zkrátila. Nakonec jsem partnerovi na žádost o ruku a hlavně společný život kývla a s poznáním všeho, co tomu bránilo, jsem si konečně svůj happyend dovolila. Dovolila jsem si přijmout dary, které mám a být za ně vděčná. Je to happyend, kterým chci uzavřít svůj dosavadní život plný iluzí a strachů a otevřít se tomu šťastnému životu, který po happyendu následuje. Už vím, že to není o dokonalé harmonii, ale o vnitřním nastavení a chuti komunikovat, sdílet, pracovat na sobě i vztahu, dovolit si být sama sebou a dovolit to také partnerovi. A především být vděčná za vše dobré, co mám. Budu moc ráda, pokud tento článek pomůže i dalším lidem k tomu, aby si svůj happyend dovolili a radovali se z happyendů nejen v knížkách a filmech, ale i kolem sebe.
Happyend nemůže přijít pokud v něj nevěříme, pokud o něm máme zkreslené představy, pokud porovnáváme náš život s někým jiným (ať už naší rodinou nebo vztahy někoho jiného), pokud jiným závidíme nebo pokud máme strach, že někdo bude závidět nám.
Život není o tom, kolik věci stíháme, ale JAK je děláme a jak se u toho cítíme.
Život můžeme prožít tím, že se s jazykem na vestě budeme snažit dostát všem svým požadavkům na sebe a představám o tom, co bychom měli dělat. Můžeme se pak cítit různě, ale bývá zvykem, že i přes to všechno, co děláme se necítíme dobře. Vždy je možnost se v něčem zlepšit, dělat toho víc nebo dělat věci lépe.
I já jsem léta žila pohlcená pocitem frustrace z nedokonalosti. Čekala jsem vždy „až“ se něco stane a já budu zvládat (až budou děti větší, až se přestěhujeme, až se dokončí toto nebo tamto, až mi bude líp,…) a roky plynuly a já dokonalá nebyla – a co víc, ani jsem se tomu nepřibližovala.
A pak mi to začínalo docházet. Dokonalost není cíl. O co tedy v životě jde? A tehdy mi přišlo na mysl, čeho si lidé v mé blízkosti všímali a co mi i nejbližší lidé řekli. Cením si Tě pro to něco navíc, co dáváš do běžných činností. Že nevařím jen proto, že musím vařit, ale že do toho vždy přidám něco navíc a jídlo je výborné. Že doma jen neuklízím, aby bylo naklizeno, ale vytvořím příjemný prostor, kde se příjemně tráví čas. Můj domov není naleštěný, podlahy se neblýskají, ale nechybí kytka na stole, deka a polštářky na gauči a vůně bábovky linoucí se z trouby.
Je to něco, co nazývám dotekem lásky a radosti. Je to to něco navíc, co dělá náš domov i život krásnější.
Nesoustřeďte se na to, dělat v životě co nejvíce věcí, soustřeďte se na to, abyste věci, které děláte, dělali s grácií a nezapomínejte na doteky lásky a radosti. Je to něco, co přetrvá v našich myslích a vzpomínkách dětí, na rozdíl od nablýskaných podlah.
A pokud cítíte, že úplně nevíte, jak na to, jste chyceni v kole povinností a zdá se Vám, že nemáte už vůbec na nic čas, podívejte se, kdy začíná další běh online programu JOYLO HOME a přidejte se. Pojďte žít život, který budete milovat. Více informací najdete >>>TADY
V posledních dnech se roztrhl pytel s články, které „odhalují šokující pravdu“ o Marii Kondo, která údajně rezignovala na úklid poté, co se jí narodilo třetí dítě a má doma nepořádek. Jen málo z nich střízlivě, bez emocí a bez náznaku výsměchu či pohrdání. Z každého takového článku nebo videa ale přímo sálá absolutní nepochopení celé KonMari filosofie a toho, o co v ní doopravdy jde. Chybí také samotné pochopení toho, jakými životními fázemi každá z nás žen prochází a jak se propisují třeba právě do péče o domácnost.
„Jestli ono to věčný dokonalý uklízení není tak trochu únik ..? Nakonec i Marie seznala, ze jsou důležitější věci než srolované ponožky “ napsala mi kamarádka na zeď a přiložila jeden z článků. U mě ve skupině Útulný domov byly během pár dní publikované další dva takové články, další mi poslal někdo ve zprávě. Nejprve jsem zkoušela reagovat na každý zvlášť, ale pak jsem se rozhodla využít většího prostoru ke sdílení mého pohledu na věc tady na blogu.
Malé děti a perfekcionismus
Když jsem četla první knihu od Marie Kondo „Zázračný úklid“, měla jsem už 2 malé děti. Říkala jsem si, že až bude mít jednou Marie Kondo děti, tak se buď zblázní nebo to bude muset přehodnotit. Knížka mi přišla velmi povrchní a bez nějaké životní moudrosti (kterou jsem nacházela v jiných úklidových knihách např. „Zbavte se nepořádku s feng-šuej“ od Karen Kingstonové nebo později v knize „Danšari“ od Hideko Jamašity). Druhá kniha „Žít s radostí“ už byla daleko shovívavější a četla se mi mnohem lépe. Přesto jsem ale celou šíři filosofie KonMari pochopila až na školení pro konzultantky této metody, které jsem absolvovala v červnu roku 2022.
Vždy jsem měla za to, že KonMari metoda je velmi striktní. Ano, už jsem věděla, že jde o to, co si necháváme, ne o to, kolik věcí dáme pryč, přesto jsem měla za to, že nás na školení naučí, jak přimět lidi dávat pryč věci, které jim nepřináší radost. K mému překvapení nás nic takového neučili a když jsem se na to zeptala, řekli mi, že to je vždy jen na našich klientkách a že nemusí dát pryč vůbec nic. Samozřejmě nás učili, jak vést konzultace, jak pokládat otázky a naučit tak klientky poznávat, co si opravdu chtějí nechat, ale až tam jsem zjistila, že KonMari metoda má mnohem víc společných rysů s filozofií Útulného domova, než jsem z knížek pochopila.
Dalším společným rysem totiž bylo také to, že nejde jen o to, abychom měli perfektní domov, který bude vždy a za každých okolností dokonale uklizený, ale že jde o to, aby nás náš domov podporoval v životě, který chceme žít. A to, že je to hlavní a s touto myšlenkou také začínáme každý KonMari úklid (nejen já, ale také všechny konzultantky KonMari® metody). „Jaký život chci žít?“ a až potom následuje otázka: „Jak si uspořádám svůj domov a co si v něm nechám, abych takový život mohla žít?“ Další kniha Marie Kondo „Kurashi at home“ (tu jsem ještě nečetla, ale už o ní slyšela) pojednává právě o tom našem vysněném způsobu života. A právě zde se dostáváme k tomu, že Marie Kondo říká, že teď se třemi malými dětmi se oprostila od svého perfekcionismu, co se úklidu týče a vnímá to tak jako správné právě v tuto chvíli a pro tuto její životní etapu. Do té doby se totiž snažila, coby úklidová poradkyně, mít doma neustále dokonale uklizeno, ale přiznala, že už to pro ní nebylo zdravé a měla příliš nabitý program, že se rozhodla teď žít jinak.
Ano, zmiňuje, že má doma nepořádek, ale tuším, že ten nepořádek bude spíše provozní. Věci, že mají své místo a tam je také uklízí minimálně několikrát týdně, spíš každý večer. Možná už nemá seřazené věci ve skříni podle barev a někdy je tak unavená, že neuklidí večer kuchyni, nicméně nevěřím, že by doma měla skladiště věcí, které přesouvá z jednoho místa na druhé a neví si s tím rady nebo podobný nepořádek.
A proč si to myslím? Také jsem bývala perfekcionistka a potřebovala mít vše dokonalé – od úklidu, přes výzdobu, vše nažehlené a neustále uklizené. Dokud jsem neměla děti, šlo to. Dokonce jsme jeden čas měli s tehdejším partnerem paní na úklid a já po práci věnovala každý den úklidu ještě v průměru tak 2 hodiny. A ano, bylo to dle mých představ. Ale pak přišly děti. S jedním to ještě šlo alespoň občas dostat do pěkného stavu, se dvěma už hůř, ale pořád jsem se snažila a právě se třetím jsem perfekcionismus musela úplně pustit a začít věci dělat jinak. Proto mě nepřekvapuje, že to má Marie Kondo stejně, ona má jen tu smůlu, že je na očích. A já to štěstí, že jsem se začala tématu Útulného domova plně věnovat právě ve chvíli, kdy jsem měla ty 3 malé děti, takže je to vlastně čím dál tím lepší :-).
S tím, že doma zdaleka nemám vše dokonalé, jsem se nikdy netajila a ukazuji od začátku, jaké to je s malými dětmi. Ale také už vím, že už asi 2 roky (od doby, co byly nejmladší 3 roky) to jde zase líp a líp a proto i tuším, že i Marie Kondo se zase ke svému stylu péče o domácnost postupně vrátí. Sice už to třeba nebude tak, jako předtím, než děti měla, zato to bude hlubší právě o tu moudrost a pokoru v tomto období života nabytou.
A tak je to v našem životě se vším, nejen s úklidem. Procházíme různými životními etapami – přijímejme je takové, jaké jsou – se všemi krásami i nedokonalostmi. Je normální, že se my sami i náš život a jeho prožívání mění. Dospíváme, zrajeme, stárneme. Náš domov tu pro nás je celou tu dobu. Je nám k dispozici a může nám přinášet radost. Ať už dokonale uklizený, nebo v jiných životních etapách se všemi nedokonalostmi, které k tomu patří.
Znamená to, že KonMari metoda nefunguje?
Neznamená. KonMari metoda je způsob, jak si zorganizovat svůj domov. Jak projít vše, co doma máme a najít všem věcem své místo. Můžeme i nemusíme se zbavovat věcí, ale získáme ke všem věcem, které si necháváme, vztah a ty zapomenuté přivedeme zpět do našeho života. Naučíme se pořizovat nové věci s rozmyslem a tak, aby ladily s naším vysněným způsobem života. Náš domov a věci, které máme nám budou dál dělat radost, ať už se rozhodneme v této konkrétní životní situaci seskupit priority jakkoli. A já vidím u svých klientek, že opravdu funguje a vnáší radost do života. A jsem ráda, že jednou mojí klientkou, která dokončila úklid celé své domácnosti podle této metody je právě máma 3 malých dětí (tenkrát bylo nejmladšímu něco přes půl roku a druhé dvě byly ještě ve školce).
A i ze zákulisí, kde vše probíráme s týmem, který je Marii Kondo blízký, vím, že Marie Kondo to opravdu nevzdala a došlo jen k neporozumění a vytržení z kontextu. Nedá se říct, že by Marie Kondo změnila názor nebo, že by KonMari metoda přestala fungovat. Marie Kondo jen upustila od svého perfekcionismu na čas, kdy má malé děti.
Dokonce to ani neznamená to, že by úklid domova neměl smysl. Marie Kondo není jediná, kdo říká, že právě harmonický domov, který nám dělá radost, je důležitý pro to, jak se v životě cítíme. Proto i v případě, že by ona sama opravdu na úklid rezignovala, neznamená to, že bychom měli rezignovat na tvoření útulného domova i my. Marie Kondo nám dala krásný nástroj, jak takový domov vytvořit a já, jako certifikovaná konzultantka metody KonMari® dál ráda nabízím osobní konzultace, kde s klientkami uklízím dle této metody. Pokud Vás možnost takovéto konzultace zaujala, ozvěte se mi, nebo si přečtěte více informací >>>>TADY.
Poté, co jsme se před rokem a půl přestěhovali do domu, začala jsem pozorovat jednu věc. Vůbec se mi nedařilo udržet pořádek v předsíni. A to ani pár dní. Vždy se tam během chvilky nakupily tašky, krabice, věci na odnesení do sklepa, ven, věci ze školy, školky, boty všech možných velikostí a do toho pak i špína, protože už ani nebylo možné tam vytřít, kolik tam bylo harampádí.
„Hele, jsem tu kousek od Tebe v bance, až to vyřídím, můžu se zastavit na chvilku na kafe?“
Jelikož máte návštěvy rádi, tak nejspíš nadšeně přitakáte a teprve pak se rozhlédnete po bytě. Možná jste se odněkud vrátili a máte všude roztahané prádlo (na praní, na žehlení, ještě v taškách), nejspíš zrovna nemáte zameteno v kuchyni a co teprve ty hračky po zemi?
Máte na úklid asi půl hodinky, tak se do toho pusťte:
Když k nám přijde někdo na návštěvu, často slýchám, že to doma máme útulné.
Kdysi jsem si myslela, že to tak mají všichni. Časem mi došlo, že je to dar, dovednost, že mám cit pro barvy, kombinace, že vím, jak to dát dohromady, aby to bylo útulné, krásné, funkční. Stejně jako má někdo třeba hudební sluch. Potom jsem si dlouho myslela, že je to nepřenosné, že jim to doma můžu hezky vyzdobit, ale ne je to naučit. Nakonec jsem ale přišla na to, že to přenosné je 😉
Stačí se řídit několika pravidly, svým vkusem a intuicí a jde to.
První důležitou věcí jsou MATERIÁLY, mnohem útulněji působí přírodní věci jako dřevo, kámen, sklo, kov, než umělá hmota. A tak pokud zařizujete svoje bydlení nové, dbejte na přírodní materiály! Ano jsou většinou v úplně jiné cenové kategorii, ale budou Vám dělat společnost často celý zbytek Vašeho života každý den. Dřevěné podlahy, pracovní deska z kamene, dřevěný nábytek, rámy oken… to vše jsou velké investice, které se ale vyplatí.
Další důležitou věcí je VOLBA BAREV. Pokud máte pro barvy cit a jste si jisti svou volbou, jděte do nich. Při barevných stěnách dávejte tmavé barvy na stěny, kam dopadá světlo. Pokud si nejste jisti, nechte stěny bílé a barevné si zvolte doplňky, které se snáze vymění. Útulný může být i pokoj jemně barevně laděný, barvy nejsou podmínkou, ale dokážou zázraky.
KVĚTINY jsou důležitou součástí útulného domova. Pokud nejste zdatný pěstitel, nechte si v květinářství poradit a zvolte nějaké nenáročné druhy. V kuchyni vypadají krásně bylinky, na stůl si můžete koupit řezanou květinu do vázy a o krásu a útulno je postaráno. Nebo si ji natrhejte na zahradě nebo na louce 😉
SVĚTLO je další věc, které je potřeba si všimnout. Pusťte denní světlo do svého příbytku, odtáhněte žaluzie a záclony, otevřete okna. Když jsou dny krátké pomozte si světlem umělým. Lépe vypadá světlo žluté než bílé, k útulnu pomohou lampy, světelné řetězy a svíčky. Krásně vypadají lucerny.
Dalším vaším pomocníkem je VŮNĚ. Nejsem ale příznivce umělých osvěžovačů vzduchu. Mám ráda éterické oleje, dávám je do misky s vodou v koupelně, ložnici i na WC. Používám jednodruhové, nejraději citrusy, levanduli, v zimě hřebíček a skořici. Éterické oleje přidávám také do vody na vytírání.
Už dávno nekupuji DOPLŇKY jen tak. Vše, co doma máme má svůj příběh. Je to spojeno s nějakou cestou, oblíbeným místem, mnoho věcí donesou děti z procházek (kamínky, ulity atd.) Výzdoba se mění podle ročních období a zvyků, které k tomu patří.
Jsem zdobič, moje domácnost je domovem a prioritou číslo jedna je útulno, vlídno a pohodlno.
Mám to tak odjakživa, a protože pořádek, uklizeno a srovnáno je až daleko za tím, není to u nás jako ze žurnálu. A tak jsem ráda, když přijde jednou za čas kurz Týden pro Váš domov a já to doma se sdílenou energií vygruntuji. Úklid je totiž základ. Aby mohla energie fungovat a proudit, aby krása věcí vynikala, abyste doma mohli normálně fungovat. Je to stejné jako to, že se musíte umýt a vyčistit si zuby. Bez toho by to nebylo ono ani v těch nejkrásnějších šatech a s úžasným make-upem. A tak je potřeba občas vygruntovat.
Jestli máte stejný pocit jako já, přidejte se k dalšímu běhu Týdne pro Váš domov. Pojďte do toho s námi!
Tři a půl roku jsme rekonstruovali dům. Do toho jsem porodila třetí dítě, kluk šel do první třídy a já rozjížděla podnikání. Často jsem pracovala na hranici svých sil a možností.
Těšila jsem se do nového domu na zahradu, na klid, na to, jak načerpám síly. Do toho přišla koronadoba, pro mě především doba nejistoty, co kdy a jak bude.
Po klidném létě je to tady znovu a já zjistila, že potřebuji v něčem pevně zakotvit, aby se ten vnější chaos nedostal do našeho domova a do mého nitra. Na jaře nám hodně pomohl denní harmonogram. Než začnu tvořit harmonogram teď znovu, napsala jsem si chvíle, činnosti a situace, kdy se cítím dobře (a co ve mně naopak vyvolává rostoucí napětí nebo špatné pocity, pokud to tak není).
Nejspíš o tom neslyšíte poprvé, ale pokud se cítíte podrážděně, smutně, nebo zkrátka nedobře z toho, co se kolem děje, zkuste si najít co nejdřív klidnou chvíli a sepsat si, kdy se cítíte dobře. Tyto chvíle zařaďte do svého každodenního života, budou to takové Vaše kotvy, Vaše jistoty. V dnešním článku Vám napíši to své, třeba to pro Vás bude inspirací.
Léto je pro mnohé z nás čas dovolených, čas trávený v přírodě a na cestách. Zvlášť, pokud máme ještě malé děti, se kterými jsme doma. Já se tak vracím do svých mladých let, kdy jsem se doma často jen otočila na pár dní a odjížděla zase jinam.
Všimli jste si ale, že během těchto pár dní mezi výlety, nebo i jen pár dní po jednorázové dovolené, zvládnete doma často víc, než jindy za několik týdnů?
Často sama po návratu vidím jasněji, co je potřeba udělat a snáz se pustím do něčeho, co jsem předtím dlouho odkládala nebo to úplně přehlížela.
A k čemu tedy energii a nové nápady, které jste si z dovolené přivezly, můžete využít? Přináším Vám dnes pár tipů
Je čas dovolených, čas snění. Pojďte si se mnou zkusit jedno cvičení a vysnít si každý svůj útulný domov.
Nejlepších výsledků dosáhnete, pokud si cvičení uděláte na nějakém místě, kde je Vám dobře. Ať už je to u moře, v horách nebo třeba na procházce v parku či u Vás na zahradě. Příroda inspiruje, ale pokud si ho chcete udělat rovnou právě tam, kde jste, zavřete oči a v myšlenkách se nejprve přeneste na nějaké místo v přírodě, kde se cítíte příjemně.
Chvíli relaxujte a pak si představte interiér ideálního útulného domova. Počkejte, až se představa vykreslí a pak si všímejte těchto věcí:
Jaký pokoj se Vám vybavil?
Jaký je hlavní dojem? Jaká je dominanta pokoje? (světlo, pohovka, stůl,…)
“ napsala mi kamarádka na zeď a přiložila jeden z článků. U mě ve skupině 
