Helena Procházková

Loni šel syn do první třídy. Bylo to celkem fajn, protože nikdo nepředpokládal, že už první den bude mít ve škole něco jiného, než aktovku. Výtvarné potřeby se kupovaly hromadně pro celou třídu, no a kluk si nakonec ještě o pár dní prodloužil prázdniny, když si ke zlomené klíční kosti uhnal ještě horečku.

Zato letos… V neděli vymývám aktovku a tak nějak dávám dohromady, co vlastně všechno bude potřeba zařídit, najít, dokoupit… Chtěla jsem to vše udělat v týdnu, ale v úterý jsem ulehla s horečkou a byla jsem ráda, že jsem vůbec přečkala ty hodiny různých vyšetření. Ještě včera mi tak třeštila hlava, teď všude bordel po skoro týdnu nemoci a já tu mám připravit kluka do školy…???

A přiznávám, že co v červnu škola skončila, úplně jsme ji vypustili všichni z hlavy a užívali si léto. Teď už vím, že důležité věci jako zámek na skříňku a čip na obědy dám někam, kde o nich budu vědět i na konci prázdnin :-). A jak tedy ten první školní den nakonec vypadal?Pokračovat ve čtení →

Vracíme se po celém dni na zahradě domů.

Vezu dětem ještě tašky věcí od babičky. Už máme všichni hlad. Slíbila jsem dětem zmrzlinu, ale … zjišťuji, že jsem doma nechala peněženku. Nu což, beru kočár plný věcí, nejmenší dítě v nosičce a jdeme nahoru. Třetí patro bez výtahu – máme vyšlápnuto.

Otvírám dveře a hned v předsíni mě přivítají napůl vybalené tašky z dovolené,

ze které jsme se vrátili převčírem. Moje vyčerpání se při podvědomé myšlence na tu hromadu práce, která mě čeká ještě trochu prohlubuje. No nic, přidám k tomu další tašky, pomyslím si, jak to bylo fajn, když mě vítal uklizený byt, beru peníze a jdeme zase dolu. Koupím dětem zmrzku a opět výšlap. Malá protestuje, že nechce sedět v židličce, stoupá si v ní, až ji nakonec sundám a tak spolu se sestřičkou rozcamrají zmrzlinu po celé kuchyni. Už jsem fakt unavená, tak si jdu na 10 minut sednout. Mezitím děti někde objeví brambůrky a malá roztahá tříděný odpad po půlce bytu.

Rychle to poklidím a jdu vařit večeři. Včera jsem po večeři spěchala a vrátila se po náročném večeru až před půlnocí a tak mi tu zůstalo nádobí na lince. Musím si nejdřív uklidit, abych vůbec mohla začít vařit. Jenže děti už mají hlad a zvlášť ta nejmenší mi to dává hlasitě najevo. Není čas vše umýt. Naskládám to tedy do dřezu a rychle vařím, zatímco malá vytahává na zem obsah různých šuplíků.

Kolem ruky mi prolítne mol… už zase. Hlavou mi proběhne, že musím ještě stihnout probrat špajzovou skříň a najednou se cítím opravdu hodně unavená a podrážděná. Partner se zas zdržel v práci, musím ještě umýt a uložit děti … kdo to má všechno zvládat?!?

Pokračovat ve čtení →

Včera jsem napsala článek o tom, proč jsem se po letech vrátila  hadru na mytí podlahy a o mém novém konceptu kontaktní péče o domov.

Po jeho přečtení se mi ozvalo už spousta lidí s tím, že sice souhlasí, ale myčky na nádobí se nevzdají. Ano, stejně jako u jiných teoretických konceptů jde o to, aby si především každý našel cestu, která mu vyhovuje a rozhodně jsem nechtěla nikoho ponoukat k tomu, aby myčku hned dával pryč, ale…

Skvělý den, když se rozbila myčka

Tak toto nejsou moje slova, mám je převzaté od Toma Hodgkinsona z knihy „Líný rodič“, kterou jsem četla už před lety a můžu vřele doporučit. A jeho názor?:Pokračovat ve čtení →

Nevím, jestli je to létem nebo už míra věcí, které potřebuji denně stíhat přesáhla nějakou mez, nebo onu mez překročilo množství věcí v našem bytě nebo za to může skupinka Pavly Kleiberové Mámy, co netrousí, ale už pár týdnů se vezu na vlně zjednodušování a jsem přímo nadšená. Přemýšlím o tom co opravdu chci dělat (teď a v budoucnu) a co k tomu potřebuji a zbytek dávám pryč. Zjednodušuji a zeefektivňuji domácí práce a vymýšlím nové projekty, díky kterým vám tento nový způsob péče o domácnost chci do budoucna předávat.

Těm se budu věnovat v některém z dalších článků, nyní zmíním jen celkem nový projekt Týden pro Váš domov, o kterém si více můžete přečíst >>>>>> TADY.

Dnes se pojďme věnovat tématu zjednodušování v souvislosti s domácími pracemi.

Opravdu si vše zjednodušíme, když si pořídíme „pomocníky do domácnosti“?

Už o tom přemýšlím delší dobu. Proč i přesto, že máme všechny ty myčky, mopy, sušičky, … dělá nám udržení pořádku větší problémy, než našim babičkám. A to dokonce i teď, kdy těm babičkám je třeba kolem devadesáti let.

Ta moje slavila o víkednu devadesátku a na oslavě se promítal film, který natočili, když byly mé mámě asi 3 roky. Babička vyrůstala na vesnici a tak většina filmu byla právě tam odtud. Bylo vidět, že „práce“ byla nedílnou součástí každého dne. Sekala se louka, obracelo seno, tahala řepa, krmili se zvířata, chodili se pást husy,…

Co to je „práce“?

Ale, vnímali to ti lidé opravdu jako „práci“? Nevím, jak dřív na vesnici, ale někde jsem četla, že třeba takoví amazonští indiáni vůbec neznají slovo „práce“. A tak žijí – obstarávají si jídlo, vodu, opravují, co je potřeba, vytváří a staví, co je potřeba a – podle všeho – jsou šťastní.

My si život komplikujeme tím, že jsme se rozhodli rozdělit si ho na „práci“ a „zábavu“- Vymýšlíme různé vymoženosti a „pomocníky do domácnosti“, abychom tu práci co možná nejvíce vytlačili ze svého života a mohli se věnovat té zábavě.

Ale jsme šťastnější? Není pro nás ta práce právě proto o to větším břemenem?Pokračovat ve čtení →

Je léto, to mám vždycky pocit, že vlastně skoro všechny hračky jsou v podstatě zbytečnosti. Když jsme na zahradě nebo kdekoli venku, děti si vyhrají úplně stejně s tím, co najdou – kamínky, klacky, šišky, lístky, hlína, … Na zahradě jim stačí voda a třeba kelímek od jogurtu nebo miska a dětský zahradní domeček. I doma se často zabaví s pár věcmi, třeba se kloužou z postele po peřině ;-).

V prvním běhu E-kurzu Zbavte se nepořádku a ukliďte si jednou provždy se nyní právě věnujeme dětským pokojíkům a tak se s Vámi chci o nějaké myšlenky podělit i prostřednictvím tohoto článku.

To, že mají děti přemíru hraček vidím jako jeden z problémů dnešní doby. Trávíme tak s dětmi spoustu času uklízením, vysvětlováním, co se nedává do pusy, s čím si které může hrát, hledáním ztracených součástí, …

Na podzim  jsem si řekla, že takhle už to dál nechci a dala jsem pryč asi dvě třetiny hraček. Můžu vřele doporučit. V tomto článku se s vámi chci podělit o to, jak jsem vybrala to, co si necháme a proč.

Pokračovat ve čtení →