Tento článek píšu hlavně pro účastníky e-kurzu Týden pro Váš domov. Jde o krátký intenzivní kurz, kdy je potřeba si vyhradit jeden týden čas navíc na rychlý úklid celé domácnosti a proto věřím, že se bude hodit pár receptů, které nezaberou příliš času, neušpiní se při jejich přípravě moc nádobí a dá se z nich třeba i uvařit další jídlo druhý den.
Proč si uklidit ještě před začátkem adventu aneb péče o naše domovy v průběhu roku
Stane se to vždy ke sklonku listopadu. Moje kurzy úklidu a péče o domácnost jsou v plném proudu, ale já už cítím, že přichází čas zklidnění, tvoření a poklidného bytí s rodinou, přáteli i sama se sebou a třeba knížkou.
A i proto jsem i letos naplánovala jen JEDINÝ společný předvánoční úklid formou intenzivního krátkého kurzu Týden pro Váš domov na dobu 14 dnů před začátkem adventu.
Proč?
Původně jsem chtěla udělat ještě jeden týdenní úklid kolem půlky prosince pro ty, kteří to – jako já – nechávají vždy na poslední chvíli. Ale nakonec jsem se rozhodla tento čas ponechat už jen sváteční.
Já úklid vždy odsouvala až na prosinec. Ještě jsem tak zvládla umýt okna před Mikulášem, abych tam pak mohla udělat výzdobu a dát dětem nadílku, ale pak už jsem cítila, že chci trávit čas jinak. Péct s dětmi cukroví, tvořit výzdobu a dárky, setkávat se s kamarády a rodinou. Ano, cítím, že je to tak pro tento sváteční čas přirozené.
První republika – po válce byly domov a rodina to nejcennější
„Drahá maminko, jsem díkybohu živ a zdráv a doufám, že Vás můj dopis zastihne taktéž ve zdraví.“ – Tak začínala většina dopisů mého pradědečka, legionáře, který bojoval především v Rusku.
Jiný můj pradědeček zemřel v koncentračním táboře, kam se dostal kvůli sabotážím na železnici. Babička mého bývalého muže koncentrační tábor přežila, ale přišla v něm o zbytek rodiny i svého manžela.
Jsou to pro mě osudy, které si ani nedokážu představit. Ale cítím, že po skončení války musel být úžasný, nepopsatelný pocit, vrátit se domů a k rodině, pokud člověk měl to štěstí. Není divu, že domovy byly čisté, útulné, s vázou květin na různých místech. Rodina se scházela u pečlivě prostřeného stolu (věděli jste, že se často prostíralo i třikrát denně různě podle toho, zda to bylo ke snídani, obědu nebo večeři?) k domácímu jídlu a když bylo maso, byl to svátek. Lidé si vážili domova, jídla i sebe navzájem.
Dnes už je pro většinu lidí domov samozřejmost a možná proto mnoho lidí vnímá péči o něj a často také vaření pro rodinu spíše jako břímě. Raději si chtějí „užívat život“ a domov vnímají spíš jen jako místo, kde přespávají a odkud na víkend odjedou někam pryč.
Proč u nás dva roky nebyla návštěva
Beru do ruky telefon a píšu: „Jestli chceš, můžeš přijít k nám.“ K té radosti, že to konečně můžu napsat, cítím stále ještě takový zvláštní pocit v břiše. Nebyla tady už dva roky. Vlastně skoro nikdo tady nebyl dva roky.
U mě, která návštěvy miluji! Dokud jsem ještě neměla děti, zvala jsem k nám kamarády několikrát do měsíce a často i ve větším počtu. Měla jsem nachystaný útulný domov a k tomu vždy několikachodové menu. Byl to pro mě sváteční čas. A teď? Nemohla jsem pozvat vůbec nikoho.
Před dvěma lety jsem potřetí otěhotněla a moje domácnost se mi začala vymykat z rukou. Ani nedokážu říct, jak se to stalo, jestli to byl nějaký zlomový okamžik v mé mysli nebo se to stalo postupně. Z těhotenství si pamatuji spoustu dlouhých dní, kdy jsem byla tak unavená, že jsem jen vyhlížela večer, abych si mohla jít lehnout. Večery jsem pak trávila i několik hodin vedle postýlky naší holčičky, které byl v té době teprve rok, a hlavou se mi jen honilo, co ještě všechno musím udělat.
Když jsem od ní v jedenáct odcházela, nezvládla jsem už udělat vůbec nic. Často se pak holčička budila i v noci na dalších několik hodin a já pak přes den byla ráda, že se o děti postarám, že jim uvařím, vyperu, … Všechno navíc bylo zkrátka navíc a tak se mi tady začal kupit nepořádek a čím byl větší, tím náročnější bylo s ním něco udělat.
Dřív jsem také občas měla nepořádek, ale nikdy se nestalo, že by mi úklid zabral víc, než jedno odpoledne. A teď? Marné pokusy o úklid mě vysilovaly. Moje sebevědomí bylo na bodu mrazu a já se cítila úplně paralyzovaná.
Pečovat o svůj domov je šik!
„Cože?“ „To přeci nejde dohromady! Nebo ano?“ „Je to jen nutná práce, co se musí udělat, ne?“ „A co to vlastně to „šik“ znamená?“ …
Dnes vám chci ukázat, proč bychom péči o svůj domov neměli degradovat na nějakou podřadnou činnost, kterou odsouváme na vedlejší kolej, když si raději chceme užívat život jinak.
Možná to teď nevnímáte, ale to, v jakém stavu máte svoji domácnost a s jakým postojem o ni pečujete se odráží i v dalších oblastech vašeho života. Určitě to ale pocítíte, pokud se rozhodnete vytvořit si útulný domov a změnit Váš postoj k péči o domácnost.Pokračovat ve čtení →
Jak to mám všechno zvládat???
Tuhle otázku cítím okolo sebe už delší dobu a přemýšlím, co bych nejen svým zákaznicím, ale i kamarádkám a vlastně i sama sobě mohla poradit.
Myslím, že není náhoda, že velká část mých zákaznic jsou maminky malých dětí. Myslím si, že v tomto období, kdy jsou děti malé, je toho na nás opravdu hodně. Jen samotná starost o děti by nám klidně mohla zabrat celý den. Ale do toho ještě musíme vařit, uklízet, hlídat různé praktické věci jako prohlídky u doktorů, kroužky a záležitosti kolem školy starších dětí a třeba i skloubit toto všechno s našimi zájmy, prací a časem s partnerem. Jde to vůbec všechno zvládat a nenechat se tím ubíjet?
Kde je zámek na skříňku a kde čip na obědy? A co ty boty, nejsou Ti malý? – aneb návrat do školy
Loni šel syn do první třídy. Bylo to celkem fajn, protože nikdo nepředpokládal, že už první den bude mít ve škole něco jiného, než aktovku. Výtvarné potřeby se kupovaly hromadně pro celou třídu, no a kluk si nakonec ještě o pár dní prodloužil prázdniny, když si ke zlomené klíční kosti uhnal ještě horečku.
Zato letos… V neděli vymývám aktovku a tak nějak dávám dohromady, co vlastně všechno bude potřeba zařídit, najít, dokoupit… Chtěla jsem to vše udělat v týdnu, ale v úterý jsem ulehla s horečkou a byla jsem ráda, že jsem vůbec přečkala ty hodiny různých vyšetření. Ještě včera mi tak třeštila hlava, teď všude bordel po skoro týdnu nemoci a já tu mám připravit kluka do školy…???
A přiznávám, že co v červnu škola skončila, úplně jsme ji vypustili všichni z hlavy a užívali si léto. Teď už vím, že důležité věci jako zámek na skříňku a čip na obědy dám někam, kde o nich budu vědět i na konci prázdnin :-). A jak tedy ten první školní den nakonec vypadal?Pokračovat ve čtení →
Takový jeden letní den s dětmi …
Vracíme se po celém dni na zahradě domů.
Vezu dětem ještě tašky věcí od babičky. Už máme všichni hlad. Slíbila jsem dětem zmrzlinu, ale … zjišťuji, že jsem doma nechala peněženku. Nu což, beru kočár plný věcí, nejmenší dítě v nosičce a jdeme nahoru. Třetí patro bez výtahu – máme vyšlápnuto.
Otvírám dveře a hned v předsíni mě přivítají napůl vybalené tašky z dovolené,
ze které jsme se vrátili převčírem. Moje vyčerpání se při podvědomé myšlence na tu hromadu práce, která mě čeká ještě trochu prohlubuje. No nic, přidám k tomu další tašky, pomyslím si, jak to bylo fajn, když mě vítal uklizený byt, beru peníze a jdeme zase dolu. Koupím dětem zmrzku a opět výšlap. Malá protestuje, že nechce sedět v židličce, stoupá si v ní, až ji nakonec sundám a tak spolu se sestřičkou rozcamrají zmrzlinu po celé kuchyni. Už jsem fakt unavená, tak si jdu na 10 minut sednout. Mezitím děti někde objeví brambůrky a malá roztahá tříděný odpad po půlce bytu.
Rychle to poklidím a jdu vařit večeři. Včera jsem po večeři spěchala a vrátila se po náročném večeru až před půlnocí a tak mi tu zůstalo nádobí na lince. Musím si nejdřív uklidit, abych vůbec mohla začít vařit. Jenže děti už mají hlad a zvlášť ta nejmenší mi to dává hlasitě najevo. Není čas vše umýt. Naskládám to tedy do dřezu a rychle vařím, zatímco malá vytahává na zem obsah různých šuplíků.
Kolem ruky mi prolítne mol… už zase. Hlavou mi proběhne, že musím ještě stihnout probrat špajzovou skříň a najednou se cítím opravdu hodně unavená a podrážděná. Partner se zas zdržel v práci, musím ještě umýt a uložit děti … kdo to má všechno zvládat?!?
Kontaktní mytí nádobí – myčka ano či ne?
Včera jsem napsala článek o tom, proč jsem se po letech vrátila hadru na mytí podlahy a o mém novém konceptu kontaktní péče o domov.
Po jeho přečtení se mi ozvalo už spousta lidí s tím, že sice souhlasí, ale myčky na nádobí se nevzdají. Ano, stejně jako u jiných teoretických konceptů jde o to, aby si především každý našel cestu, která mu vyhovuje a rozhodně jsem nechtěla nikoho ponoukat k tomu, aby myčku hned dával pryč, ale…
Skvělý den, když se rozbila myčka
Tak toto nejsou moje slova, mám je převzaté od Toma Hodgkinsona z knihy „Líný rodič“, kterou jsem četla už před lety a můžu vřele doporučit. A jeho názor?:Pokračovat ve čtení →
Proč jsem se vrátila k hadru na podlahu, aneb o zjednodušování a kontaktní péči o domov
Nevím, jestli je to létem nebo už míra věcí, které potřebuji denně stíhat přesáhla nějakou mez, nebo onu mez překročilo množství věcí v našem bytě nebo za to může skupinka Pavly Kleiberové Mámy, co netrousí, ale už pár týdnů se vezu na vlně zjednodušování a jsem přímo nadšená. Přemýšlím o tom co opravdu chci dělat (teď a v budoucnu) a co k tomu potřebuji a zbytek dávám pryč. Zjednodušuji a zeefektivňuji domácí práce a vymýšlím nové projekty, díky kterým vám tento nový způsob péče o domácnost chci do budoucna předávat.
Těm se budu věnovat v některém z dalších článků, nyní zmíním jen celkem nový projekt Týden pro Váš domov, o kterém si více můžete přečíst >>>>>> TADY.
Dnes se pojďme věnovat tématu zjednodušování v souvislosti s domácími pracemi.
Opravdu si vše zjednodušíme, když si pořídíme „pomocníky do domácnosti“?
Už o tom přemýšlím delší dobu. Proč i přesto, že máme všechny ty myčky, mopy, sušičky, … dělá nám udržení pořádku větší problémy, než našim babičkám. A to dokonce i teď, kdy těm babičkám je třeba kolem devadesáti let.
Ta moje slavila o víkednu devadesátku a na oslavě se promítal film, který natočili, když byly mé mámě asi 3 roky. Babička vyrůstala na vesnici a tak většina filmu byla právě tam odtud. Bylo vidět, že „práce“ byla nedílnou součástí každého dne. Sekala se louka, obracelo seno, tahala řepa, krmili se zvířata, chodili se pást husy,…
Co to je „práce“?
Ale, vnímali to ti lidé opravdu jako „práci“? Nevím, jak dřív na vesnici, ale někde jsem četla, že třeba takoví amazonští indiáni vůbec neznají slovo „práce“. A tak žijí – obstarávají si jídlo, vodu, opravují, co je potřeba, vytváří a staví, co je potřeba a – podle všeho – jsou šťastní.
My si život komplikujeme tím, že jsme se rozhodli rozdělit si ho na „práci“ a „zábavu“- Vymýšlíme různé vymoženosti a „pomocníky do domácnosti“, abychom tu práci co možná nejvíce vytlačili ze svého života a mohli se věnovat té zábavě.
Ale jsme šťastnější? Není pro nás ta práce právě proto o to větším břemenem?Pokračovat ve čtení →