Beru do ruky telefon a píšu: „Jestli chceš, můžeš přijít k nám.“ K té radosti, že to konečně můžu napsat, cítím stále ještě takový zvláštní pocit v břiše. Nebyla tady už dva roky. Vlastně skoro nikdo tady nebyl dva roky.
U mě, která návštěvy miluji! Dokud jsem ještě neměla děti, zvala jsem k nám kamarády několikrát do měsíce a často i ve větším počtu. Měla jsem nachystaný útulný domov a k tomu vždy několikachodové menu. Byl to pro mě sváteční čas. A teď? Nemohla jsem pozvat vůbec nikoho.
Před dvěma lety jsem potřetí otěhotněla a moje domácnost se mi začala vymykat z rukou. Ani nedokážu říct, jak se to stalo, jestli to byl nějaký zlomový okamžik v mé mysli nebo se to stalo postupně. Z těhotenství si pamatuji spoustu dlouhých dní, kdy jsem byla tak unavená, že jsem jen vyhlížela večer, abych si mohla jít lehnout. Večery jsem pak trávila i několik hodin vedle postýlky naší holčičky, které byl v té době teprve rok, a hlavou se mi jen honilo, co ještě všechno musím udělat.
Když jsem od ní v jedenáct odcházela, nezvládla jsem už udělat vůbec nic. Často se pak holčička budila i v noci na dalších několik hodin a já pak přes den byla ráda, že se o děti postarám, že jim uvařím, vyperu, … Všechno navíc bylo zkrátka navíc a tak se mi tady začal kupit nepořádek a čím byl větší, tím náročnější bylo s ním něco udělat.
Dřív jsem také občas měla nepořádek, ale nikdy se nestalo, že by mi úklid zabral víc, než jedno odpoledne. A teď? Marné pokusy o úklid mě vysilovaly. Moje sebevědomí bylo na bodu mrazu a já se cítila úplně paralyzovaná.
Pokračovat ve čtení →
